Lyžování 15

Pojedeme na hory!! Každý rok je to stejné. Všichni se náramně těší. Báječně si zalyžujeme na co nejdelších a nejstrmějších sjezdovkách. Užijeme si nádheru rozervaných ledových hor.

Moje nadšení končívá při vzpomínce na loňský pobyt na horách, předloňskou dovolenou na kopcích, předpředloňský zájezd do velehor …

Opětně se nenaskytla nijaká vhodná překážka. Balím lyžařskou výzbroj pro děti, manžela a sebe. Letos se nebudeme starat o kamaráda nebo kamarádku dětí. Nepojedou ani naši přátelé. Manžel, syn i dcera si údajně vystačí se mnou. Naučí mě konečně lyžovat! Letos by se to mohlo podařit. Z rodinného rozpočtu, mně byla za nehoráznou cenu, zakoupena nová, ostře červená, lyžařská bunda.  

Na svahu u lyžařského vleku jsme první. Prodlevy nejsou přípustné. Dostává se mi prvního poučení od manžela. "Zapni si bundu pořádně. Je zima. Vezmu ti hůlky, tobě by určitě upadly." Zřejmě si neuvědomuje, že vybídnutí nepotřebuju slyšet. Nehledě na to, že já jsem hůlky nikdy neupustila! Navíc, čtu tabuli
s bezpečnostními pokyny, které jasně uvádějí, že začátečníci mají být
pod dozorem zkušeného vlekaře.

První kolo výuky na sebe bere syn. To je prima. Přestal se, jako první smát, když jsem při opouštění dráhy nepustila závěs vleku a byla vleže jen malou chvilku tažena. Je ochotný se mnou probrat špatný sklon kopce, upozorní na vlastnosti sněhu. Dojde mi pro kávu a pomůže vylovit z mnoha mých kapes nové bundy zapalovač. Jemně mě donutí k posunu o pár metrů, vždy, když by mohla přijít hrozba v podobě dalších instruktorů lyžování. Mezi tím si stihne lyžovat, já
o metry posunovat.

Lekci lyžování přebral manžel. Děs, ale hrůza má teprve přijít. S popěvkem "tancuj, tancuj, vykrůcaj," se dostávám k patě sjezdovek. Mám ohnutou hůlku. Jsem obalená sněhem. Mám ho všude! Bunda rozepnutá. Utržená kšanda kalhot. Cítím, že na patě roste puchýř. To všechno je důsledek tvorby několika málo kráterů, které jsem té ubohé sjezdovce vytvořila. Rolba si jistě poradí a sjezdovou trať uhladí. Nepočítám, že jsem ovlivnila výšku hory. Spíš mě napadá, že by mi horská služba mohla udělit zákaz přibližování k horám.

Manžel měl jiný názor a ztratil hlas. Slova, která od něj hory slyšely nejsou publikovatelná, a patřila jen mě. Chápu, jak se musel na svahu stydět. Oněmělý, se zoufalstvím v očích, předal výukovou štafetu dceři.

Naše něžně vypadající a drobná holčička se proměnila v teroristku. Slovník si hlídá, jsem přece jen její máma, ale je určitě dcerou svého otce. Slova, která jí zcela určitě jdou hlavou promptně překládá. Vůbec jsem netušila, jak umí být pedantská a důsledná. Vydává strohé a hlučné příkazy ohledně mých nohou
a celého postavení. O rukách a tváření se, nemluvě. V duchu si říkám. Kde se to
v ní bere? A najednou cítím na svých nohách její hůlku. "Mamíííí, ty vůbec neposloucháš. Říkám, pokrč kolena a nahni se dopředu." Jsem konsternovaná
a udělám částečně to, co velí. Pokrčím se v kolenou a nahnu dozadu, jak jen to jde. Ležím v kráteru. Stojí nade mnou a řve: "Víš, co znamená, naklonit se kupředu?" Vyhodnocuji situaci a docházím  k závěru, že mně chce pomoci vstát. Moje lyže rovná divným způsobem. Kope do nich svýma zlatýma Atomicama. Šermuje hůlkou a ta střídavě končí na mých nohách a rukách. Nakonec odepíná lyže. Slyším prudké brždění lyží. Jednou, podruhé. "Proboha, co tady, vy dvě děláte? Proč tu máma leží? Proč nemá lyže? Proč ji biješ? … matko zvedni se!" Usilovně zkouším elegantně vstát, ale nevypadá to tak. Syn mi rovná nohy, manžel tahá za ruce. Vůbec nechápu, proč to dělají. Díra, ve které je mi tak dobře, se rozšiřuje. Stojím! K mému překvapení, mám připnuté lyže, držím hůlky, broukám si tancuj, tancuj, vykrůcaj. Lyžuji! Dcera  s manželem řežou pravidelné oblouky, syn se rozhodl pro sjezd. Můj postoj je tentokrát opatrný. Široký pomalý pluh, hůlky na délku paží, zarputilý výraz v obličeji, ale na rtech píseň. 

Ke stánku s občerstvením přijíždím ve správném lyžařském postavení. Cizí muž nabízí rodině, že mě naučí lyžovat. Není to poprvé, že jsem někomu svěřena
do péče. Poprvé však jde o docela neznámého člověka. Rodina mě opouští, aby stihla poslední jízdu vleku, než se pro dnešní den uzavře. Zklamaná jsem byla jen do chvíle, kdy mně Otakar sdělil, že máme společný ski osud. Jen jeho nikdo netluče.

Těším se na večer, objednala a zaplatila jsem si dvě sezení na pedikúře. Dobrý důvod, proč nemohu na squash.

Za váš názor k článku děkuji.